PETRA POLSEN



Ukázky z knihy

Svátek svatého Valentýna

Dnešek je významný den. Ne snad, že bych uznával svátek, který beztak vymyslel nějaký květinář, majitel restaurace nebo výrobce čokoládových bonbonů ve tvaru srdce. Dnešek je významný, protože jsem učinil zásadní rozhodnutí. Budu si vést deník. A budu psát každý den. A samozřejmě budu popisovat jen podstatné a zajímavé události; rozhodně nebudu plýtvat časem a silami líčením každodenních banalit. Myslím, že za tu dobu, co se svým člověkem žiju, bude o čem psát.  

Můj člověk je vysokoškolský profesor, jmenuje se Bedřich a je odborník na český jazyk a literaturu. Vlastně spíš byl. Podle všeho celý život učil na univerzitě, ale já si ho pamatuji už jen jako penzistu (nemá rád, když se o něm říká, že je důchodce). Sem tam ještě přednáší na Akademii třetího věku. Po každém semestru ale tvrdí, že to bylo naposledy, protože je poněkud skličující, když mu umírají studenti. Ale stejně se pokaždé znovu nechá přemluvit. 

 

21. února

Dnes jsem poprvé (a doufám, že naposledy) ochutnal lanšmít. Je neděle a můj člověk mi v pátek zapomněl koupit moje oblíbené kapsičky (s příchutí skandinávský losos a zvěřinové menu). Nejdřív to vypadalo, že vyrazí do supermarketu, ale pak ve spíži našel jakousi konzervu a tak se zaradoval:

"Vida! My si vždycky nějak poradíme!"

Upřímně řečeno, měl jsem dojem, že větší radost má z toho, že nemusí jít nakupovat než z toho, že nepadnu hladem.  

Takže ta podivně páchnoucí hmota, která se tváří jako maso, mi byla naservírována už ráno. Rozhodl jsem se být raději o hladu.

Večer mi tak kručelo v břiše, že jsem kapituloval a s veškerým sebezapřením se do hmoty pustil.

"No vidíš, hlad je nejlepší kuchař," pochválil mě můj člověk. Za chvíli jsem ale stejně všechno vyzvracel.

Můj člověk se podivil, jak je to možné, když večeřel to samé.

"Jestli ty nejsi nějak zmlsaný, kamaráde," prohlásil.

To se mě trochu dotklo, protože až doteď jsem snědl všechno, co mi bylo předloženo, bez větších výhrad. Je pravda, že se jednalo o časem prověřenou a tím pádem mnou oblíbenou stravu, ale stejně...Doufám, že to pro pana profesora bude poučením, aby mi už nic podobného nedával. On si může takové jídlo dovolit, protože na rozdíl ode mě nemusí dbát na lesklou srst.

 

22. února

Zastavila se u nás naše sousedka zezdola, paní Pechová, a přinesla celozrnný koláč s rebarborou. Je posedlá zdravou výživou a má panický strach z nadváhy. Tvrdí, že kdyby její manžel nejedl špek, nezemřel by tak brzy. Nikdo ale neví, kolika let se vlastně dožil a ani kolik let je paní Pechové. Evelýna, dcera pana profesora, o ní jednou řekla, že "patří k typům ženských, u kterých nevíš, jestli je jim padesát nebo sto padesát". Tak nevím. Doteď jsem si myslel, že sto padesáti let se dožívá jen jakýsi druh mořské želvy. 

 

23. února

Paní Pechová se přišla zeptat, jak panu profesorovi chutnal koláč. Ujistil ji, že byl vynikající. To mi přišlo divné. Pokud vím, koláč pořád leží zabalený na kuchyňské lince. 

Paní Pechová má pudla jménem Sigi. Kromě toho, že je naprosto ohavný (za což samozřejmě nemůže), chybí mu také jakýkoli takt a sociální inteligence. Pokaždé, když můj člověk otevře dveře, Sigi vrazí se štěkotem do našeho bytu, aby ho celý proběhl a očichal. Při tom se stačí zastavit u mé misky s mlékem, které začne hltat, jako by měl každou chvíli zkolabovat žízní. amozřejmě mu pokaždé důrazně dám najevo, kde je jeho místo. Paní Pechová jen stojí na prahu, nakukuje do předsíně a předstírá, že Sigiho kárá:  

"Sigi, miláčku, vrať se, to přece nemůžeš, takhle šmejdit v cizím bytě!"

Sigi je zjevně jiného názoru.

 

24. února

Můj člověk mě dnes oslovil "Šelmo", což ještě nikdy neudělal. Doteď mi říkal "Kamaráde". Cítil jsem, že být označen za šelmu je zavazující. Abych byl hoden takového oslovení, rozhodl jsem se prokázat sílu svých zubů a drápů. Začal jsem nějakými papíry na psacím stole v pracovně, pokračoval rolí toaletního papíru a následně přešel do obývacího pokoje, kde jsem čerstvými škrábanci označil čalounění na křeslech a pohovce. Taky jsem chtěl zpracovat kostkované bačkory, které si pan profesor obouvá výhradně v zimě. Tvrdí o nich, že jsou ještě z poctivé látky, která se už dnes nevidí a asi to bude pravda, protože s nimi byla neuvěřitelná práce. Definitivně jsem to vzdal, když jsem omylem kousl do přezky a málem si vylomil zub.

Pak jsem v poklidu odpočíval, když můj člověk začal křičet: "Moje přednáška, to snad ne!" Než jsem se vzpamatoval, byl u mě a mával mi cáry papírů před nosem. Rychle jsem se schoval pod gauč, ale mezitím jsem se stačil dovědět, že jsem kočka zatracená a že zvíře v bytě holt nikdy nedělá dobrotu. Dokonce mě těmi papíry plácnul, což mi bylo líto ze všeho nejvíc.

Zůstal jsem v úkrytu, ale měl jsem odtud dobrý výhled. Pan profesor zasedl k psacímu stroji a psal a psal... Do toho přišla Alice, jeho snacha. Jinak ekonomka a taky feministka. Pan profesor si postěžoval, že musí přepisovat celou přednášku, protože z útržků, které stačil posbírat, se mu ji nepodařilo poskládat. Alice prohlásila, že je to holt těžké, když vzdoruje veškerému pokroku a odmítá zvládnout alespoň základy práce s textovým editorem. 

Můj člověk se náhle rozhodl, že musí na vzduch. Alice se nabídla, že ho doprovodí, ale on s díky odmítl. Prý jde krmit labutě na Kampu a chce být sám. S sebou si vzal závin od paní Pechové.  


19. března

Můj člověk dnes dostal radostnou zprávu. Jeho dceři Evelýně se narodil chlapeček. Měl nesmírnou radost, ale malinko mu ji zkazil fakt, že mrně pojmenovali Kevin. Evelýnin manžel je totiž Američan. Mimochodem, jmenuje se Ron.


2. dubna  

Návštěva Evelýny a Rona s malým Kevinem. Přišel také syn pana profesora Jáchym se svou ženou Alicí. Ti dva k nám moc často nechodí, protože mají pořád spoustu práce. Jinak Jáchym je špičkový programátor, což je možná důvod, proč u nás většinu času stráví s notebookem na klíně a veškerou konverzaci za něj obstarává Alice. 

Už při vstupu do bytu o sobě Kevin dal vědět: jeho řev měl přibližně sto třicet decibelů.

Konverzace všech přítomných se postupně smrskla do vydávání neartikulovaných zvuků a podivně pokroucené řeči na adresu vřeštícího a později také páchnoucího tvora, kterého položili na moje (!) křeslo.

Pan profesor si povzdychl, že jeho první vnuk má cizojazyčné jméno. Na to mu Ron lámanou češtinou odpověděl, že chápe, že si jako dědeček přál, aby chlapce pojmenovali po něm, ale musí uznat, že pro dítě by v dnešní době jméno Bedřich (které Ron vyslovil jako Bedrik) bylo poněkud "hendikepink". Nevím, jak to myslel. Na mém člověku žádný hendikep vidět není. (Aspoň zatím).

Evelýna se obrátila na Alici a zeptala se, jestli by si nedala říct a nechtěla taky miminko. V Alici se ozvala ekonomka, protože začala vypočítávat, kolik peněz dítě stojí, ještě než se vůbec narodí. Na to Evelýna prohlásila, že všechno se na peníze přepočítat nedá. Alice opáčila, že každá žena by si měla uvědomit, že jediným smyslem života není utírat posrané zadečky. Evelýna odsekla, že většina těch chudinek v podivných mundúrech a rezavými ježky na hlavě by dala nevímco za jeden posraný zadeček. Alice na Evelýnu uhodila, koho že tím myslí (sama se obléká do volných úpletů, vlasy si barví henou a nechává si je stříhat v pánském kadeřnictví - prý to vyjde levněji). Evelýna významně mlčela.

Můj člověk se pokusil celou situaci uklidnit, ale obě ženy se na něj utrhly, ať se do toho neplete. Kevin už to asi taky nemohl vydržet a tak se rozječel a tentokrát to vytáhl až na sto čtyřicet tři decibelů. Alice vstala a oznámila svému muži, že jdou. Nejprve nereagoval a pak (aniž by zvedl zrak od notebooku) řekl, že nemůže odejít, protože právě přišel na "super vychytávku". 

Alice opustila místnost rychlostí kulového blesku, což by samo o sobě bylo pozitivní, jenže dveře od pokoje za sebou zabouchla tak, že se vysypala skleněná výplň. Všichni jsme se strašně polekali, ale nejvíc Evelýna, která se rozkřičela a co do počtu decibelů úspěšně překonala svého syna. Ron přiskočil a vlepil Evelýně facku. Křik v momentě ustal a všichni ztuhli. Ron do hrobového ticha pronesl:

"Promiň, Honey, ale už jsi začala být trochu hysterická."

A dodal, že Evelýna trpí mírnou formou laktační psychózy a že brzy zase bude all right.

Pak někdo zazvonil. Na prahu stála paní Pechová a prý co je to za rámus. Na pana profesora to už asi bylo příliš, protože zapomněl na svou obvyklou zdvořilost a dveře beze slova zavřel.

Potom už se díky bohu nic dalšího nepřihodilo.

 

3. května

Návštěva Alice. Sotva přišla, zhroutila se do křesla a rozplakala se. Tedy, pokud bych měl najít slovo, které plně vystihuje její výlev, tak bych musel sáhnout do jiné kategorie. Ale neudělám to, protože - ačkoli tu ženskou nemám vůbec rád - dnes mi jí přišlo opravdu líto. Je zoufalá, protože Jáchym od ní odešel. Bez varování a jakýchkoli předchozích známek, že má něco takového v úmyslu. Našel si prý někoho v práci. Alice ze sebe mezi vzlyky vyrážela: "Proboha, kde na to vzal čas? Vždyť je to typický workholik!"

Když se vyplakala, zeptala se pana profesora, jestli by s Jáchymem nepromluvil. Rozhodně nevypadalo, že by z toho můj člověk byl nadšený, ale nakonec souhlasil. 

 

8. května

Konečně si Jáchym udělal čas. A nepřišel sám! Přivedl také svou novou lásku.

Jedno se musí nechat: Jeho objev je výstavní kousek. Kdybychom vedle ní postavili Alici a použili srovnání ze zvířecí říše, pak bychom se nejspíš neubránili představě vznosné labutě a oškubané slepice (promiň, Alice, ale myslím, že byla zásadní chyba vyjadřovat se o mně jako o tlustém líném kocourovi).

Pan profesor se svého syna zeptal, co s ním a Alicí bude. Jáchym objal Labuť okolo ramen, zatvářil se odhodlaně a prohlásil, že mezi ním a Alicí už je jen zvyk a že jejich vztah vyhasl dávno předtím, než poznal Lucii (jestli nemáš nic proti, deníku, já jí dál budu říkat Labuť).  

"Ty se chceš dát rozvést?" zděsil se pan profesor.

"Přesně tak," potvrdil Jáchym.

"Slečna promine," opáčil můj člověk, "ale není to trochu předčasné?"

Labuť zareagovala téměř okamžitě:

"Možná. Ale čekáme s Jáchymem miminko."

To pana profesora poněkud zaskočilo.  Zajímalo ho, jestli to ví Alice.

"Zatím ne," ošil se Jáchym. Labuť se pořádně zamračila.

Jáchym slíbil, že to své ženě řekne co nejdřív a co nejšetrněji.

 

10. května

Alice je v nemocnici. Pokusila se otrávit. Bohužel jediné, co měla k tomuto účelu po ruce, byly antikoncepční pilulky. Nejspíš si řekla, že prášky jako prášky. Každopádně jediným výsledkem tohoto zoufalého pokusu je těžká alergie. Pan profesor Alici navštívil a pak zavolal Jáchymovi. Ten o ničem neměl ani tušení, protože hned jak Alici řekl o dítěti, přestěhoval se k Labuti. Alicina hlava prý připomíná přezrálou dýni. Netuším, jak ta věc vypadá, ale podle toho, jak se můj člověk tvářil, soudím, že Alicině vzhledu to rozhodně neprospělo.

 

31. května

Dnes mám pořádný důvod k oslavě. Mému člověku zavolala Božena. Na chalupu se prozatím žádný kupec nenašel a tak se domluvili, že tam společně strávíme léto, protože bude možná poslední. Jupííí! Před sebou mám dva měsíce naprosté svobody pohybu, divokého lovu (tedy pokud jsem moc nepřibral) a romantických večerů u ohně a špekáčků (po kterých je mi vždycky těžko, ale kterým tak jako tak neodolám).

 

1. června

Nejradši už bych balil. 

 

2. června

Tak kdy pojedeme?


3. června

Co když chalupu stihne někdo koupit?

 

4. června

Co když si to Božena rozmyslí?

 

5. června

Nepustil to pan profesor z hlavy?

 

6. června

Proč už se s Boženou nedomluvil napevno?

 

7. června

Jak dlouho chce ještě zůstat v Praze?

 

8. června

Ach jo.

 

17. června

Konečně! Za šest dní, deníku! Už za šest dní vyrážíme na chalupu! Dopraví nás tam Labuť, prý už se cítí mnohem líp. (Jen aby!) Jáchym má moc práce, Alice je na antidepresivech a má zakázané řízení, Evelýna se nemůže od Kevina hnout, protože slečně na hlídání dala výpověď kvůli nespolehlivosti a jinou zatím nenašla. Navíc Ron odletěl do Států navštívit nemocnou tetu. Léta se nestýkali, ale teď prý je to s ní vážné a tohle je možná poslední příležitost, kdy ji může vidět. Pevně věřím, že fakt, že teta je nehorázně bohatá, v Ronově rozhodnutí vydat se za oceán nehraje žádnou roli.

 

21. června

Proboha. Všude jsou hromady oblečení, rybářského náčiní a knih. Dále košík na borůvky, síťka na motýly, skládací stolička, dalekohled, termoska (v létě?!) a psací stroj (bez komentáře).

Ale... kde jsou moje věci?!

 

22. června

Konečně přibaleny také moje potřeby. Prakticky na poslední chvíli a jen ty nejnutnější: Konzervy, kapsičky, tyčinky a bonbony různých druhů a příchutí, tři misky (na jídlo, vodu a mléko), gumové kuřecí stehno, myši z králičí kožešiny, míčky a samozřejmě toaleta. Pokud jde o mě, dávám přednost vykonání potřeby v přírodě, ale Božena trvá na tom, abychom vzali záchod s pískem. Prý nestojí o to zakopávat na zahradě o kočičí h.... Zbytečné obavy. Pokud si vzpomínám, loni zakopla jen jednou.